|
|
 | |||
|
Nové články Zpravodajství Kronika PORGská Ankety Rozhovory Výkřiky do tmy Knižní koutek Počítačové hry Praskající bubínky Literární patvary Křeče bránice Ostatní články Fotografie Downloady Freeware hry Programy Wallpapery Zajímavé odkazy Adresář e-mailů Redakce Echa Obsahy |
Žít nebo zemřít Keity nastoupila do výtahu a pozorovala, jak se za ní zabouchly dveře. Vzhlédla k očím obou jejích rodičů a měla v tu chvíli pocit, že už k nim patří. Vytvořila si k nim zvláštní druh vztahu. Měla je ráda, ale svým způsobem. S Nikitou si mohla o čemkoli promluvit a i o všemi respektovaném Michaelovi věděla, že je to v hloubi duše dobrý člověk Také ho ještě moc nezná. Je odevzdán Sekci, j e to vynikající a nepostradatelný agent, ale i něco mimo Sekci se mu přece hlavou honit musí…Když vyjeli nahoru, prošli dlouhou chodbou, na konci se před nimi otevřela zeď a oni se octli uprostřed uličky rozlehlého sklepení. ”Kde jsme?” Zeptala se. ”Ve sklepě našeho domu. Odvedeme tě teď do bytu a pomůžeme s vybalením tvých věcí.””Jakých věcí?” ”Dala ti je Sekce.” ”Takže jestli to dobře chápu, tak jsme se dneska přistěhovali, teda, vlastně se přistěhujeme, jo? Jako rodina…” ”Ano, už dnes se zapojíš do normálního života.” ”Fajn, aspoň tak, a co ještě si budu muset domyslet?” ”To nech na později. Všechno ti ještě jednou vysvětlíme.” Zakončila rozhovor Nikita a odemkla dveře bytu prvního patra. Před nimi se otevřel prostor o třech pokojích a kuchyni. Všechny místnosti byly tak velké, že to jediné, co Keity v prvních chvílích napadlo, bylo, kolik peněz bude asi Sekce muset obětovat k zabydlení tohoto bytu. ”Tady je kuchyň s jídelnou, tady obývák, vedle tvůj pokoj. A naše ložnice je na kon ci, vedle tvého pokoje.””Oukej. Poslyšte, to vy dva nemáte vážně nic jiného na práci, než mi dělat rodiče?” ”Pár prvních dní nás v Sekci můžou postrádat víc času, než obvykle.” odpověděla stále ještě ochotně Nikita, zatímco její oči pozorovaly Michaelovu siluetu u okna.”A když ani jeden z vás nebude k sehnání? Myslím to tak, že… vlastně ani nevím, co jsou ty akce zač, ale… předpokládám, že můžete být pryč třeba i dva dny.” Michael opustil svůj výhled u okna. ”Klidně několik týdnů i měsíců,” opravil ji. ”No a co já tady, takovou dobu? Kdo mě bude omlouvat ve škole?” ”To je zrovna velice nepodstatná otázka, s tvojí školou my nemáme nic společného.” ”Jak to myslíš Michaele… co třídní schůzky?” ”Poslyš Keity, ty to asi stále nechápeš. My ti děláme rodiče jen navenek, takže ti možná budeme chodit na třídní schůzky, aby tě neodebrala sociálka, ale co se týče tvé absence a ostatních věcí, to už není náš problém.” ”To přece stejně není všechno… já nejsem natolik stará, aby moji rodiče občas někam odjeli a nechali mě doma samotnou. Kolik že mi to je? Deset? Neříkali jste mi, že jedenáctý narozeniny mám někdy dvanáctýho července? Za pět dní?” ”Třináctého,” přerušil jí znovu Michael.” ”Záleží na tom, sakra?! Každopádně to určitě bude nápadný, ne?” ”Jak už jsi slyšela, pár dní, dokud to bude nezbytně nutné, s tebou budeme trávit poměrně dost času.” Dívka se zhluboka nadechla. Na její hlavu toho bylo najednou trochu moc. Přešla tedy k jinému tématu. ”Řeknete mi teda něco o mojí rodině?” ”Jmenujeme se Samuell ovi. Tvá matka, Catrin Samuellová zemřela při autonehodě, když ti byly čtyři roky, Nikitu jsem si vzal ve tvých třech letech a za svobodna se jmenovala Worthová. Naše telefonní číslo a celá adresa je ve skříňce v chodbičce, společně s klíčky od domu, bytu a tvých stájí. Jsou tam ještě nějaká telefonní čísla a několik dalších krámů, pak si to prohlídneš.””Fajn a to ostatní potřebné si prostě domyslim, dotvořim, napíšu udělám… jasně, jen taková věcná otázka - kolik na to mám času?” ”Dva dny…” ”Cože?! To snad nemyslíte vážně,” zhrozila se Keity. ”Když to stihneš dřív, máš do neděle volno,” podotkl suše Michael. ”Placené, doufám…” řekla si pro sebe, ”a co mají lidi ve hřebčíně společného se Sekcí?” ”Nic.” ”Ale jak je teda možný…” ”Ten hřebčín je hodně starý, ale nové zaměstnance jsme přijali teprve nedávno,” řekla Nikita, jako kdyby četla její myšlenky. ”Jo, jasně.” Keity rychle dokončila rozhovor. Jak si to tak pospojovala, rodiče jí odkázali hřebčín, Sekce nechala vyhodit všechny zaměstnance a jiné přijala. Aby ona nepoznala nikoho a hlavně nikdo ji. Jedno jí ale vrtalo hlavou, kam Sekce ty lidi poslala, tak, aby se nikdy nevrátili? Mohla jich několik třeba jen tak pro nic za nic zprovodit ze světa, třeba podobným nebo i stejným způsobem, jako právě j i? Jak mohl někdo mít takové právo všechny vyhodit bez jakýchkoli následků? Ne, na spoustu otázek teď v Sekci nenajde žádnou odpověď, nemá cenu se za tím pídit…Z hlubokého zamyšlení ji probral zvonek u dveří bytu. Dovnitř vešli stěhováci s novým nábytkem v rukou a celé další hodiny ”rodina” přestavovala byt, jako dočista normální lidé. Odpoledne se vydali na obhlídku ostatních bytů v domě, obydlených lidmi z různých Sekcí, a nakonec se šlo přímo do hřebčína. Dveře z domu se otevřely a Keity vyšla ven. Polil ji pocit, který může mít ptáček, co byl vypuštěn z klícky. Zase cítí slunce na tvářích a svěží vzduch. Sama ani nevěděla, jak dlouho ji v Sekci drželi, než jí vymazali paměť… V zápětí opět vzhlédla k Michaelovi s Nikitou. Ani jeden za cestu do hřebčína nepromluvil, až když spatřili první zaměstnance stáje a první jezdce s koňmi, začali s jejich přetvářkou. Představili jí všechny pracovníky, se kterými měli dosud možnost se seznámit a provedli jí hřebčínem. Keity tak procházela kolem výběhů s pasoucím i se dostihovými plnokrevníky a uvědomovala si, jak důvěrně to tam zná, i když zrovna nevěděla, kde má co hledat. Prostě věděla, že toto je její život…O něco později jí Michael s Nikitou opustili a šli zařídit ještě nějaké věci do domu. Dívka si prohlédla pískovou, parkurovou a krytou jízdárnu, obešla cvalovou dráhu a navštívila i lonžovací kruhy pro koně, začínající s tréninkem. Bez přemýšlení prošla chodbou jedné stáje na druhou stranu hřebčína a tam narazila na výběhy hřebců. Za tlustou zdí pak byl společný výběh klisen a vedle něho výběh klisen s hříbaty. Vzadu potom ještě výběhy pro ročky a odstávčata.Procházela mezi koňmi a snažila se vybavit si nějaké podrobnosti z minulého života. Vlastně se snažila najít sama sebe, snažila se poznat svou duši. Napadlo ji, že ve skladu bude jistě spousty do oka bijících podnětů, nebo alespoň jména všech zvířat. Otevřela dvířka jedné menší budovy a před ní se objevil prostor rozdělený na spoustu oddělení. Každá z těchto částí byla tak velká, že se do ní vešlo v eškeré vybavení pro jednotlivé koně, sedla, uzdy, ohlávky, pokrývky, i veškeré kartáče a ostatní neméně potřebné věci na udržení koňské hygieny. Všechno to bylo v perfektním stavu. Na všem byl nápis S.D. Keity byla celým hřebčínem naprosto uchvácena. Každý kůň měl všechno vybavení svoje, se jménem a se znakem stáje. Ještě jednou se po všem rozhlédla. Bylo očividné, že většina majetku stájí je nová, i venku to tak vypadalo. Čerstvě natřené výběhy, nově vybetonované cesty a čerstvé, zdravé dřevo, ze kterého vyly boxy, výběhy, lonžovací kruhy a mnoho dalšího.Opět se podívala po koňských jménech. ”Sandokan, Cassandra, Quina, Quesi, Amadeus, Ares…” četla nahlas, nic jí to však neříkalo, a tak brzy usoudila, že veškeré snažení je zbytečné a vrátila se ke stájím. Nejvíc jí zajímala stáj pracovních koní, ale začala z kraje, hříbat. Hned u prvního boxu se zastavila. Stála tam vysoká, tmavě kaštanová klisna a u ní rovněž tmavé hříbě. Správně vytušila, že je čerstvě narozené, staré tak nanejvýš 1 - 2 dny. ”Jak se jmenuje?” zeptala se pana Darwina, hlavního správce této stáje. ”Oficiální jméno ještě nemá,” odpověděl a dál se věnoval své práci. ”A můžu něco vymyslet?” ”Ty se ptáš, jestli můžeš? Ha, ha, vždyť jsou to tvoji koně.” ”Máte pravdu…” zamyslela se Keity a povzdechla si, ”ještě si na to nějak nemůžu zvyknout.””Je to hřebeček, jeho jméno, které bude zapsané musí začínat od stejného písmene, jako začíná jeho otec.” ”A to je?” ”Jeho velectěný tatínek je Amadeus.” ”Fajn, tak do zítřka vám dám vědět.” ”Dob ře…”Jakmile zkontrolovala celou stáj hříbat, vešla do stáje pracovních koní. Rozhlédla se tam a zapřemýšlela o tom, která z těchto zvířat budou jednou třeba i takoví šampióni, jako jsou ta v poslední stáji. Najednou uslyšela zařehtáni. Trhla hlavou. Před očima se jí objevil krátký obrázek vzpínajícího se koně. Toho koně, který zaržál… Podívala se do dlouhé uličky. Který z nich to mohl být? Procházela zleva od jednoho ke druhému. Pak narazila na uhlově černého hřebečka. Znovu se jí vybavil obraz jak se vzpíná, černý kůň… a ona… ona opouští sedlo jeho hřbetu a… padá. Vzpomněla si, že cítila velkou ránu do hlavy a sáhla si na týl. Ano, měla tam ještě strup. Dívala se do očí statného plnokrevníka. Poznávala je, věděla, že je poznává. Pohladila koně po nose a on se hlavou přitiskl na mřížku, která je oddělovala. ”Blesku…” vyslovila tiše, ačkoli ani sama netušila, proč ví, že jeto jeho jméno. Otevřela box a přitiskla se k němu. Vybavil se jí celý jeho příběh. Věděla, že je to kůň, kterého našli jako hříbě někde v horách se stádem divokých poníků a ona se ho ujala. Vychovala ho, a když vyrostl, vypracovala ho na slušného parkurového koně. A z něho také spadla. Nevzpomněla si na žádné podrobnosti z té nehody, ale věděla, že to bylo nastražené od Sekce. Při tom pádu se vlastně zabila. Napadlo jí, že by ráda věděla, kde je podle všech papírů pohřbena…”Tak už sis někoho oblíbila,” zaslechla za sebou Nikitin hlas a otočila se. Smetla ze sebe stéblo slámy. Došlo jí, že hlásit se ke svým vzpomínkám by nebyl příliš d obrý nápad.”Je to milej koník,” řekla a dívala se upřeně na své prsty, kterými hladila Bleska po šíji, aby se nemusela Nikitě podívat do očí. V tu chvíli jí napadlo, jak je možné, že Sekce neprovedla svoji práci dokonale, stoprocentně? Nějak jí to do sebe nezapadalo. Je to proto, že některé vzpomínky jí v paměti utkvěly natolik silně, že prostě nejdou vymazat? Jiné vysvětlení jí nenapadalo. Každopádně musí každou svou vzpomínku zapřít! ”Mohla bych si zajezdit na koni?” zeptala se. ”Na to budeš mít dost času až po práci,” odpověděl Michael, který se přidal.”A co teď budu dělat?” Nikita jí podala několik sešitů a tužku. ”Napíšeš si veškeré údaje o tvých koních, nakreslíš si plánky hřebčína a vytvoříš si celkové představy. Máš za úkol vytvořit dokonalou idylu života. Vymysli si všechno do těch nejmenších podrobností. ”Kde vás v případě nutnosti seženu?” ”Neseženeš, to je tvoje práce a my ti s tím nebudeme pomáhat. Ani to nemáme povoleno.” ”Na co všechno si proboha musíte žádat o povolení?” ”Řád Sekce 1 ti ukážeme až časem.” ”No fajn, jasňačka, mám začít hned?” ”Samozřejmě.” Keity kývla. Vzala si od Nikity papíry a vší silou, ještě s vervou se pustila do práce. Ten den obešla všechny stáje od boxu k boxu a prohlédla si každého koně od hlavy až k patě. U všech si zapsala jejich vady a přednosti, věk, datum narození, barvu srsti, povahu rodokmen a krátký průřez jejich kariérou, jestliže už nějakou měli za sebou. V poledne si Keity koupila párek v rohlíku a pak pracovala dál až se začalo stmívat. Dvířka posledního boxu dovírala kolem půlnoci. Unaveně otevřela byt. Cítila se stále dost nejistě. Vlastně věděla, že je svobodná podstatně víc, než bývala, ale co je tohle za svobodu? Dělá službu státu… Otevřela ledničku a dala si malou večeři a sedla si s ní ke stolu. Rozhlédla se kolem sebe. Tak tady teď bude žít… možná už navždy. Jen co dojedla, lehla si do postele a ještě než usnula, přemýšlela o všem, co nového dnes zažila. Co jí ještě může překvapit? Další den ráno Michaela ani Nikitu nikde nezastih la. Vstala a pokračovala ve své práci ve stájích. Podívala se na trénink koní, zapsala si žokeje a ošetřovatele. Taky denní program každého koně, jeho využití i jídelníček. Snažila se na nic nezapomenout. Před polednem zašla za panem Darwinem, za panem Clayem - hlavním trenérem dostihových koní, za Lindou Blackovou, trenérkou parkuru i za ostatními pomocníky a správci. Se všemi si důkladně promluvila a když si po poledni konečně sedla, aby si udělala ve všem pořádek, doufala, že zná vše, co potřebuje. Měla v úmyslu přepsat si všechny údaje do počítače, ale na to teď nebyl čas.Odpoledne Keity zašla do několika obchodů a koupila si školní pomůcky, spousty tužek a papírů a všeho možného. Pak se znovu vrátila a procházela byt z místnosti do místnosti a uvažovala nad tím, co tam chybí. Napsala si ještě dlouhatánský seznam a až do večera procházela obchod za obchodem... Doma vybalila všechny krabice a přemýšlela co dál. Práci už má za sebou, historii svého života jakž takž promyšlenou. Byl večer, ale ona nebyla unavená. Rozhodla se - půjde jezdit na koni! Převlékla se do nových rajtek a vesty, na rukou koňské rukavice, na nohou vysoké jezdecké boty, tmavá přilba na hlavě. Nikdy před tím takovou maškarádu nenosila, ale jí samotné by bylo divné, kdyby byl někdo hlavním vlastníkem velké dostihové stáje a jezdil by v otrhaných džínech. Musí myslet opravdu na všechno. Vyšla z domu a zamířila přímo do stáje pracovních koní. Na lavičkách u dveří posedávali zaměstnanci a čistili jezdeckou výstroj, nebo jen tak po namáhavém dni pili čaj či kávu a klábosili. I ve stájích vše utichlo. Někteří koně již pospávali, jiní spokojeně přežvykovali seno. Dívka co nejtišeji přešla k boxu Bleska a otevřela dvířka. Vzala z hřebíku na stěně vodítko a připnula ho k ohlávce hřebce. Aby nedělala mezi ostatními koňmi rozruch, odvedla ho ven a tam ho přivázala k takzvané čistící tyči. Bylo tam takových několik desítek. Ke každé byl připevněný věšák na bednu s čištěním a nosič na sedlo i uzdu. Keity Bleska prohlédla a vyčistila kartáčem. Ve světle venkovní lampy věděla, že se jeho krásná srst leskne. Přehodila přes něj sedlo a pevně utáhla podbřišník. Při zapínání podhrdelního řemene na uzdečce přemýšlela o tom, jak dlouho už podobnou práci nedělala, jak dlouho je asi v Sekci, jak dlouho ji drží, proč a kvůli čemu jí vlastně vymazali paměť, na co před tím myslela, proč jí tehdy byla milejší smrt, než život v Sekci… otázky se jí v hlavě hromadily neuvěřitelnou rychlostí.”Proč sis vybrala zrovna Bleska?” zaslechla za sebou hlas a otočila se. ”Dobrý den,” pozdravila. Pan Clay se usmál, ”Blesk není kůň pro tebe.” ”Myslím, že se mýlíte,” řekla trpělivě. ”Slyšel jsem, že někoho jako jsi ty zchodil a zabil.” Dívka kývla, měla sto chutí říct: no jo, to jsem byla já, ale neudělala to. ”Něco takového mě nestraší, hodně slavných jezdců se zabilo při pádu z koně. To je riziko povolání. Při veškerá činnosti kterou člověk dělá je určitá šance, že se zabije. To už rovnou může zůstat doma a čekat a na něj spadne strop.” ”Od té doby ten kůň bláznil při každý vyjížďce. Vyřadili ho z tréninku. Všichni žokejové říkaj, že nejsou sebevrazi a na takovýhle zvíře si sedat nebudou.” ”Hm, myslete si třeba, že já sebevrah jsem.” ”Dávej si pozor.” ”Vím, co dělám. Sedám si na koně, kterému se už nejmíň půl roku nedostalo kouska pochopení,” řekla už o něco ostřeji a trenér se obrátil. ”Dávám ti jen přátelskou radu. Ten kůň není nic pro tebe.” ”Díky, ale ohledně tohoto hřebce od vás žádné rady potřebovat nebudu,” řekla a obrátila se zpět k černé šíji Bleska. ”Ta na mě dáš pozor, viď kamaráde?” zeptala se ho přátelsky a koník nedočkavě zafrkal.”Vzala ho jemně za otěže a odvedla k jízdárně, kde zapla osvětlení a pomalu nasedla. Chvilku Bleska nechala aby si zvykl na tíhu na hřbetě a pak popustila otěže a nechala ho, aby si oběhl několik koleček cvalem. Necelé dvě hodinky, které prožila v sedle, se cítila jako v ráji. Snažila se vzpomenout si, kolik času takhle vlastně trávila. Vybavovala si jen krátké úryvky, hlavně z vyjížděk. Občas se jí před očima mihl obraz nějaké krajiny, jenže jaké? Byla si téměř jistá, že to bude daleko odtud. Znovu přemýšlela o Sekci. Nejspíš je teď úplně někdo jiný, změnili jí totožnost i vzhled. Musí to tak být, protože je vlastník velkého hřebčína a bude se o ní psát, bude v televizi, jak by to jinak Sekce chtěla udělat, než tím způsobem, že jí prostě změní? A ještě další věci jí stále vrtaly hlavou. Jakto, že jezdila na Bleskovi, ještě než byla v dětském domově? To je přece téměř nemožné. To prostě musela všechno tajit. Takže lidi v tom děcáku nevěděli o tom, kam chodí a proč. Možná ani netušili, že má nějaký hřebčín zdědit, ale to jí přišlo nepravděpodobné. Leda, že by to zařídila Sekce1. Tuto myšlenku hned zavrhla. Ne to není možné, vždyť si jí Sekce vybrala až poté, co do ústavu přišla… Nebo ne?Zabrzdila koně do kroku. Mohla mít Sekce svůj čin promyšlený dávno předem? Mohla třeba její rodiče zprovodit ze světa stejným způsobem jako jí a s ní počkali až do vyššího věku? Mohou být její rodiče v Sekci stejně jako ona? Co když se bude se svými rodiči denně vídat a nebude mít ani tušení, že to jsou oni? To je přece hloupost, to by bylo moc velké riziko, že si vzpomene. Pohladila Bleska po šíji. Tušila, že po dvou hodinách už má dost a tak ho zastavila a seskočila. Odstrojila ho a přehodila přes něj lehkou pokrývku aby ve večerním vánku neprochladl. Zhasla světla jízdárny a odvedla koně zpět do boxu. Pevně zavřela dvířka. ”Přijdu brzy, broučku,” řekla něžně. Před stájí se málem srazila s panem Clayem. ”Hledám tě,” řekl. ” Nějaké připomínky?””Viděl jsem tvoji jízdu…” ”No a?” ”Chci se ti omluvit. To, že je ti teprve jedenáct neznamená že musíš být v jízdě horší, než dospělák. A krom toho, je vidět, že víš, co děláš.” ”Omluva přijata a za tu pochvalu vám děkuju.” ”Ne, p odcenil jsem tě, ty se ve svých koních asi vyznáš líp nežli já.””To nemůžete vědět.” ”Z toho, co vím jsem poznal, že se o svoje stáje umíš postarat. Prostě jako dospělá.” ”Jo, jo, kéž by to tak občas nebylo.” ”Cože? Proč?” Dívka se mu podívala do očí .”Toho se nevšímejte, mám občas takový úlety. Každopádně vám děkuju za to uznání. ”Nemáš za co. Jo a mimochodem, sháněl se tu po tobě otec, čeká tě doma.” Kývla. Bylo to pro ní hrozně nezvyklé… otec, matka… otočila se a s pozdravem odešla. ”Kde všude ti musím říkat tati?” zeptala se Michaela, když dorazila domů.”Kdes byla?” ”Ptala jsem se první.” ”A já druhý.” ”Jezdila jsem na koni, odpovíš mi?” ”Ano, všude na veřejnosti.” ”Tak fajn, Taťko… co mi chceš?” ”Zítra máš před sebou náročný sen, tak si odpočiň.” ”Jo, jdu spát. A kde je Nikita?” ”Hned přijde.” Nadechla se a vstoupila do svého pokoje. Ještě pořád nevěděla, co si má o tom Michaelově výrazu ve tváři myslet… Unaveně si lehla do postele. Autorka článku: Markéta Zelená
|